Politics of climate change
http://dbpedia.org/resource/Politics_of_climate_change an entity of type: Thing
地球温暖化の影響は地理的にも分野的にも広い範囲におよぶため、それに対する対策もまた広い範囲におよぶ。根本的な対策として温暖化ガスの排出量の削減などの緩和策の開発・普及が進められているが、世界全体ではまだ排出量は増え続けており（AR4）、現状よりもさらに大規模な緩和を目指した努力が求められている。
rdf:langString
تصف سياسة المناخ الأنشطة والتدابير التي اتخذت بما يتعلق في ظاهرة الاحتباس الحراري. سياسة المناخ ذات الصلة هي بمثابة اعتراف بأن الإنسان مسؤول عن انبعاثات الغازات الدفيئة التي تسبب ارتفاع درجة حرارة الغلاف الجوي عموما. غالبا ما يطلق على تأثير ظاهرة الاحتباس الحراري عن طريق الخلط بين هذه الظاهرة وآلية.يوجد تضافر جهود كبيرة في السياسة الدولية للمناخ في المفاوضات بشأن المعاهدات الملزمة بين الدول.إحدى هذه المعاهدات كانت حول حصص انبعاث غاز ثاني أكسيد الكربون والتي تدعى الحصص المناخية. الأساس العلمي الرئيسي للسياسة الدولية للمناخ هي التقارير المقدمة من اللجنة الدولية للتغيرات المناخية. والموضوع الرئيسي هنا هو استبدال الوقود الأحفوري في الصناعة والنقل إلى مصادر الطاقة المتجددة وطرق حفظ الطاقة. وفي درجة أقل إزالة ثنائي أكسيد الكربون وإدارة أفضل للموارد الكربونية التي على شكل النفط والغابات وذلك في س
rdf:langString
Politika ochrany klimatu čili klimatická politika je politická strategie zmírňování dopadů globálního oteplování, jejímž smyslem je konkrétními opatřeními globální oteplování omezit a přizpůsobit se jeho důsledkům. Politika ochrany klimatu je součástí politiky životního prostředí, ale může být úspěšná pouze tehdy, pokud je prováděna v rámci globálních strategií. Její úspěch závisí jak na ochotě jednotlivých států spolupracovat na mezinárodní úrovni, tak na opatřeních na národní a místní úrovni.
rdf:langString
Η πολιτική της κλιματικής αλλαγής προκύπτει από διαφορετικές προοπτικές σχετικά με τον τρόπο αντιμετώπισης της απειλής της υπερθέρμανσης του πλανήτη. Η υπερθέρμανση του πλανήτη οφείλεται σε μεγάλο βαθμό στις εκπομπές αερίων του θερμοκηπίου λόγω της ανθρώπινης οικονομικής δραστηριότητας, ιδίως της καύσης ορυκτών καυσίμων, ορισμένων βιομηχανιών όπως η παραγωγή τσιμέντου και χάλυβα, της χρήσης γης για γεωργία και της δασοκομίας. Μετά τη βιομηχανική επανάσταση, τα ορυκτά καύσιμα έγιναν η κύρια πηγή ενέργειας για την Η εξάρτηση από τα ορυκτά καύσιμα και τις βιομηχανίες υψηλής έντασης πόρων και ενέργειας προκαλεί ισχυρές αντιστάσεις προς τη φιλική για το κλίμα πολιτική, παρά την ευρεία επιστημονική συναίνεση ότι μια τέτοια πολιτική είναι αναγκαία.
rdf:langString
Klimapolitik sind politische Vermeidungsstrategien, mit denen die globale Erwärmung durch konkrete Maßnahmen eingedämmt und eine Anpassung an die Folgen der globalen Erwärmung erreicht werden soll. Klimapolitik ist Teil der Umweltpolitik, die aber nur dann erfolgreich sein kann, wenn sie mit weltweiten Strategien betrieben wird. Ihr Erfolg hängt sowohl von der Bereitschaft der einzelnen Staaten zur internationalen Zusammenarbeit als auch von nationalem und lokalem Handeln ab. Derzeit werden als wichtigste Aufgabenbereiche genannt
rdf:langString
Las políticas sobre el calentamiento global son complejas debido a numerosos factores que surgen de la interdependencia de la economía mundial, de los fuertes intereses detrás de las causas del calentamiento global, y otros factores. Esto hace que el calentamiento global sea un desafío medioambiental con varios aspectos no tradicionales.
rdf:langString
La politique climatique d'une organisation internationale, d'un État ou d'un groupe d'États, ou d'une collectivité territoriale définit les actions à entreprendre pour lutter contre le réchauffement climatique. Elle se traduit par un plan d'action stratégique, souvent appelé plan climat. Elle vise généralement conjointement deux objectifs : l'atténuation du changement climatique et l'adaptation au changement climatique. Les plans climat s'appuient habituellement sur :
rdf:langString
The politics of climate change results from different perspectives on how to respond to climate change. Global warming is driven largely by the emissions of greenhouse gases due to human economic activity, especially the burning of fossil fuels, certain industries like cement and steel production, and land use for agriculture and forestry. Since the Industrial Revolution, fossil fuels have provided the main source of energy for economic and technological development. The centrality of fossil fuels and other carbon-intensive industries has resulted in much resistance to climate friendly policy, despite widespread scientific consensus that such policy is necessary.
rdf:langString
Klimatpolitik syftar till politiska åtaganden och åtgärder kopplade till global uppvärmning.[källa behövs] Klimatpolitiken utgår till stor del från att mänsklighetens utsläpp av växthusgaser är en betydande orsak till dagens klimatförändringar och den allmänt förhöjda temperaturen i atmosfären, den så kallade växthuseffekten.
rdf:langString
rdf:langString
Politics of climate change
rdf:langString
سياسات الاحتباس الحراري
rdf:langString
Politika ochrany klimatu
rdf:langString
Klimapolitik
rdf:langString
Πολιτική της κλιματικής αλλαγής
rdf:langString
Políticas sobre el calentamiento global
rdf:langString
Politique climatique
rdf:langString
地球温暖化への対応の動き
rdf:langString
Klimatpolitik
xsd:integer
2260887
xsd:integer
1122205485
rdf:langString
right
<second>
2010.0
rdf:langString
National political divides on the seriousness of climate change consistently correlate with political ideology, with right-wing opinion being more negative.
rdf:langString
The sharp divide over the existence of and responsibility for global warming and climate change falls largely along political lines. Overall, 60% of Americans surveyed said oil and gas companies were "completely or mostly responsible" for climate change.
rdf:langString
Opinion about human causation of climate change increased substantially with education among Democrats, but not among Republicans. Conversely, opinions favoring becoming carbon neutral declined substantially with age among Republicans, but not among Democrats.
rdf:langString
A broad range of policies to reduce greenhouse gas emissions has been proposed, but public support differs consistently along party lines.
rdf:langString
April 2022
rdf:langString
horizontal
xsd:integer
2020
2021
20220301
20220411
20220831
rdf:langString
The current source is from before Paris Agreement
rdf:langString
too old - a lot of research on cost benefits has been done since 2007
xsd:integer
450
650
rdf:langString
تصف سياسة المناخ الأنشطة والتدابير التي اتخذت بما يتعلق في ظاهرة الاحتباس الحراري. سياسة المناخ ذات الصلة هي بمثابة اعتراف بأن الإنسان مسؤول عن انبعاثات الغازات الدفيئة التي تسبب ارتفاع درجة حرارة الغلاف الجوي عموما. غالبا ما يطلق على تأثير ظاهرة الاحتباس الحراري عن طريق الخلط بين هذه الظاهرة وآلية.يوجد تضافر جهود كبيرة في السياسة الدولية للمناخ في المفاوضات بشأن المعاهدات الملزمة بين الدول.إحدى هذه المعاهدات كانت حول حصص انبعاث غاز ثاني أكسيد الكربون والتي تدعى الحصص المناخية. الأساس العلمي الرئيسي للسياسة الدولية للمناخ هي التقارير المقدمة من اللجنة الدولية للتغيرات المناخية. والموضوع الرئيسي هنا هو استبدال الوقود الأحفوري في الصناعة والنقل إلى مصادر الطاقة المتجددة وطرق حفظ الطاقة. وفي درجة أقل إزالة ثنائي أكسيد الكربون وإدارة أفضل للموارد الكربونية التي على شكل النفط والغابات وذلك في سياق سياسات المناخ. نجد العديد من المواقف في السياسة المناخية. الموقف الأكثر انتشارا في أوروبا هو الحد من انبعاثات الغازات الدفيئة، وذلك تخفيض ثاني أكسيد الكربون، ينبغي الحد منه لتجنب الارتفاع الحراري الشديد لمناخ الأرض. بعض الحكومات—وبعض الجماعات السياسية في كثير من البلدان—ومع ذلك تأخذ موقف سلبي من سياسة المناخ، أي أنها لن تنفذ أي تدابير في السياسة المناخية. وهذا ينطبق أولا وقبل كل شيء في الولايات المتحدة الأمريكية، بدعم خاص من المملكة العربية السعودية وأستراليا. وفقا للباحثي في مجال المناخ «عدم وجود سياسة المناخ ستؤدي إلى الدمار والخسائر في الأرواح نتيجة لمزيد من عدم الاستقرار في الطقس وارتفاع منسوب مياه البحر الذي سيرتفع بشكل كبير خلال العقود القليلة القادمة» تولدت سياسات الاحتباس الحراري المتشابكة نتيجة عدة عوامل ناجمة عن اعتماد الاقتصاد العالمي على الوقود الأحفوري الباعث لثاني أكسيد الأوكسجين (CO2)، وعدة عادات أخرى تتسبب في انبعاث الغازات الدفيئة مثل ثاني أكسيد الكربون والميثان وثاني أكسيد النيتروجين (معظمه ناتج عن الزراعة) التي تتسبب في ظاهرة الاحترار العالمي – مما يجعل الاحترار العالمي تحديًا بيئيًا غير تقليدي.
rdf:langString
Politika ochrany klimatu čili klimatická politika je politická strategie zmírňování dopadů globálního oteplování, jejímž smyslem je konkrétními opatřeními globální oteplování omezit a přizpůsobit se jeho důsledkům. Politika ochrany klimatu je součástí politiky životního prostředí, ale může být úspěšná pouze tehdy, pokud je prováděna v rámci globálních strategií. Její úspěch závisí jak na ochotě jednotlivých států spolupracovat na mezinárodní úrovni, tak na opatřeních na národní a místní úrovni. Cílem ochrany klimatu je snížit nebo zastavit rychlost a dopad globálního oteplování. Hlavním prostředkem k dosažení tohoto cíle je snížení emisí skleníkových plynů, které jsou zodpovědné za změnu klimatu. Důležitá opatření v tomto směru jsou šíření obnovitelných zdrojů energie, zvýšení energetické účinnosti a úspory energie, ocenění emisí skleníkových plynů prostřednictvím obchodování s emisemi nebo zdanění, snížení dotací škodlivých pro životní prostředí a další politická opatření. Úsilí o zmírnění změny klimatu je od 90. let 20. století významnou součástí mezinárodní politické agendy a stále častěji se řeší i na národní a místní úrovni. Změna klimatu je komplexní globální problém. Emise skleníkových plynů přispívají ke globálnímu oteplování na celém světě bez ohledu na umístění zdroje emisí. Dopad globálního oteplování se však značně liší v závislosti na tom, jak je daná lokalita nebo ekonomika vůči jeho účinkům zranitelná. Zatímco globální oteplování má celkově negativní dopad, který se podle předpovědí bude s rostoucím oteplováním zhoršovat, některé regiony ze změny klimatu profitují. Schopnost využívat fosilní paliva i obnovitelné zdroje energie se v jednotlivých zemích výrazně liší. Rozdíly v odpovědnosti a výhodách plynoucích z uhlíkově náročných ekonomik a další rozdíly vedly k tomu, že první mezinárodní konference o změně klimatu přinesly jen málo kromě obecných prohlášení o záměru řešit tento problém a nezávazných závazků rozvinutých zemí snížit emise. V 21. století se zvýšila pozornost vůči mechanismům, jako je financování opatření v oblasti klimatu, aby se zranitelné země mohly přizpůsobit změně klimatu. V některých zemích a místních jurisdikcích byly přijaty politiky šetrné ke klimatu, které jdou daleko za rámec toho, k čemu se země zavázaly na mezinárodní úrovni. Místní snížení emisí skleníkových plynů, kterého se těmito politikami dosáhne, však globální oteplování nezpomalí, pokud se nesníží celkový objem emisí skleníkových plynů na celé planetě. V 21. století se výrazně zlepšila možnost nahradit energii z fosilních paliv obnovitelnými zdroji energie, přičemž některé země nyní vyrábějí většinu své elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Povědomí veřejnosti o hrozbě změny klimatu se zvýšilo, a to z větší části jednak díky společenskému hnutí vedenému mládeží a jednak zviditelněním dopadů změny klimatu, jako jsou extrémní výkyvy počasí a záplavy způsobené zvyšováním hladiny moří. Mnohé průzkumy ukazují, že rostoucí podíl voličů podporuje řešení změny klimatu jako jednu z hlavních priorit, což usnadňuje politikům zavazovat se v této oblasti ke konkrétním cílům a opatřením. Pandemie COVID 19 a hospodářská recese vedly k všeobecnému volání po "zelené obnově", přičemž některé oblasti, jako například Evropská unie, úspěšně začleňují opatření v oblasti klimatu do celkové změny politiky. Otevřené popírání změny klimatu postupně ztrácelo vliv a opozice se přeorientovala na strategie podporující odklad nebo nečinnost.
rdf:langString
Klimapolitik sind politische Vermeidungsstrategien, mit denen die globale Erwärmung durch konkrete Maßnahmen eingedämmt und eine Anpassung an die Folgen der globalen Erwärmung erreicht werden soll. Klimapolitik ist Teil der Umweltpolitik, die aber nur dann erfolgreich sein kann, wenn sie mit weltweiten Strategien betrieben wird. Ihr Erfolg hängt sowohl von der Bereitschaft der einzelnen Staaten zur internationalen Zusammenarbeit als auch von nationalem und lokalem Handeln ab. Derzeit werden als wichtigste Aufgabenbereiche genannt
* Die Senkung des CO2-Ausstoßes – vor allem durch Besteuerung und geeigneten Emissionshandel
* Städte und Landwirtschaft an den Klimawandel anpassen
* Weg von der Wegwerfgesellschaft hin zu einer Kreislaufwirtschaft. Ziel des Klimaschutzes ist es, die Geschwindigkeit und die Auswirkungen der Erderwärmung zu reduzieren bzw. zu stoppen. Hauptsächliches Mittel dazu ist ein reduzierter Ausstoß von Treibhausgasen, die für den Klimawandel verantwortlich sind. Wichtige Maßnahmen hierfür sind der Ausbau der Erneuerbaren Energien, die Erhöhung der Energieeffizienz und die Energieeinsparung, die Bepreisung der Emission von Treibhausgasen durch Emissionshandel oder Besteuerung, der Abbau umweltschädlicher Subventionen, die Kernelemente der Energiewende sowie weitere politische Maßnahmen.
rdf:langString
Η πολιτική της κλιματικής αλλαγής προκύπτει από διαφορετικές προοπτικές σχετικά με τον τρόπο αντιμετώπισης της απειλής της υπερθέρμανσης του πλανήτη. Η υπερθέρμανση του πλανήτη οφείλεται σε μεγάλο βαθμό στις εκπομπές αερίων του θερμοκηπίου λόγω της ανθρώπινης οικονομικής δραστηριότητας, ιδίως της καύσης ορυκτών καυσίμων, ορισμένων βιομηχανιών όπως η παραγωγή τσιμέντου και χάλυβα, της χρήσης γης για γεωργία και της δασοκομίας. Μετά τη βιομηχανική επανάσταση, τα ορυκτά καύσιμα έγιναν η κύρια πηγή ενέργειας για την Η εξάρτηση από τα ορυκτά καύσιμα και τις βιομηχανίες υψηλής έντασης πόρων και ενέργειας προκαλεί ισχυρές αντιστάσεις προς τη φιλική για το κλίμα πολιτική, παρά την ευρεία επιστημονική συναίνεση ότι μια τέτοια πολιτική είναι αναγκαία. Οι προσπάθειες για τον μετριασμό της αλλαγής του κλίματος εμφανίστηκαν στη διεθνή πολιτική ατζέντα από τη δεκαετία του 1990 και αντιμετωπίζονται όλο και περισσότερο σε εθνικό και τοπικό επίπεδο. Η κλιματική αλλαγή είναι ένα . Οι εκπομπές αερίων θερμοκηπίου συμβάλλουν στην υπερθέρμανση του πλανήτη, ανεξάρτητα από το πού προέρχονται οι εκπομπές. Ωστόσο, οι επιπτώσεις της υπερθέρμανσης του πλανήτη ποικίλλουν σε μεγάλο βαθμό ανάλογα με το πόσο ευάλωτη είναι μια τοποθεσία ή μια οικονομία. Ενώ η υπερθέρμανση του πλανήτη έχει συνολικά αρνητικό αντίκτυπο, ο οποίος προβλέπεται να επιδεινωθεί καθώς αυξάνεται η θερμοκρασία, ορισμένες περιοχές επωφελούνται από την κλιματική αλλαγή. Τα δυνητικά οφέλη τόσο από τα ορυκτά καύσιμα όσο και από τις ανανεώσιμες πηγές ενέργειας ποικίλλουν σημαντικά από χώρα σε χώρα. Οι διαφορές στην ευθύνη και τα οφέλη από τις οικονομίες υψηλής έντασης άνθρακα και άλλες διαφορές οδήγησαν τις πρώιμες διεθνείς διασκέψεις για την κλιματική αλλαγή να παράγουν πενιχρά αποτέλεσματα και να περιοριστούν σε γενικόλογες δηλώσεις προθέσεων για την αντιμετώπιση του προβλήματος και μη δεσμευτικές αναφορές των ανεπτυγμένων χωρών για τη μείωση των εκπομπών. Τον 21ο αιώνα, δόθηκε μεγαλύτερη προσοχή σε μηχανισμούς όπως , προκειμένου τα ευάλωτα έθνη να προσαρμοστούν στην κλιματική αλλαγή. Από ορισμένα έθνη και τοπικές δικαιοδοσίες, έχουν υιοθετηθεί φιλικές προς το κλίμα πολιτικές που υπερβαίνουν κατά πολύ τις δεσμεύσεις που έχουν γίνει σε διεθνές επίπεδο. Ωστόσο, οι τοπικές μειώσεις των εκπομπών αερίων του θερμοκηπίου που επιτυγχάνονται από τέτοιες πολιτικές δεν θα επιβραδύνουν την υπερθέρμανση του πλανήτη, παρά μόνο εάν ο συνολικός όγκος των εκπομπών αερίων του θερμοκηπίου μειωθεί σε ολόκληρο τον πλανήτη. Με την είσοδο στη δεκαετία του 2020, η δυνατότητα αντικατάστασης ενέργειας από ορυκτά καύσιμα με ανανεώσιμες πηγές ενέργειας αυξήθηκε σημαντικά, με ορισμένες χώρες να παράγουν πλέον το μεγαλύτερο μέρος της ηλεκτρικής τους ενέργειας από ανανεώσιμες πηγές ενέργειας. Η ευαισθητοποίηση του κοινού για την απειλή της κλιματικής αλλαγής έχει αυξηθεί, σε μεγάλο βαθμό λόγω του και της εμφάνισης των επιπτώσεων της κλιματικής αλλαγής, όπως τα ακραία καιρικά φαινόμενα και οι πλημμύρες που προκαλούνται από την άνοδο της στάθμης της θάλασσας. Πολλές έρευνες δείχνουν ότι ένα αυξανόμενο ποσοστό ψηφοφόρων υποστηρίζει την αντιμετώπιση της κλιματικής αλλαγής ως υψηλή προτεραιότητα, διευκολύνοντας τους πολιτικούς να δεσμευτούν σε πολιτικές που περιλαμβάνουν . Η πανδημία COVID-19 και η οικονομική ύφεση οδήγησαν σε εκτεταμένες εκκλήσεις για «πράσινη ανάκαμψη», με την Ευρωπαϊκή Ένωση να ενσωματώνει επιτυχώς τη δράση για το κλίμα στην αλλαγή πολιτικής. Η πλήρης έχει χάσει την επιρροή της μετά το 2019, οπότε η αντιπολίτευση έχει στραφεί σε στρατηγικές ενθάρρυνσης καθυστέρησης ή αδράνειας.
rdf:langString
Las políticas sobre el calentamiento global son complejas debido a numerosos factores que surgen de la interdependencia de la economía mundial, de los fuertes intereses detrás de las causas del calentamiento global, y otros factores. Esto hace que el calentamiento global sea un desafío medioambiental con varios aspectos no tradicionales. La mayoría de los países del mundo son miembros de la Convención Marco de las Naciones Unidas sobre el Cambio Climático (CMNUCC). El objetivo último de la Convención es prevenir una interferencia humana peligrosa en el sistema climático. Como se declara en la Convención, esto requiere que las concentraciones de gases de efecto invernadero (GEI) se estabilicen en la atmósfera a un nivel en el que los ecosistemas puedan adaptarse naturalmente al cambio climático, la producción de alimentos no se vea amenazada y el desarrollo económico pueda proseguir de una manera sostenible. La Convención Marco se acordó en 1992, pero desde entonces las emisiones globales han aumentado. Durante las negociaciones, el Grupo de los 77 (un grupo de cabildeo en las Naciones Unidas que representa actualmente a 134 naciones en desarrollo) presionó por un mandato que exigiera a los países desarrollados «[tomar] la iniciativa» en la reducción de sus emisiones. Esto se justificó sobre la base de que: las emisiones del mundo desarrollado han contribuido más a la acumulación de GEI en la atmósfera, las emisiones per cápita aún eran relativamente bajas en los países en desarrollo y las emisiones de los países en desarrollo crecerían para satisfacer sus necesidades de desarrollo. Este mandato se sustentó en el Protocolo de Kioto de la Convención Marco, que entró en vigor en 2005. Al ratificar el Protocolo de Kioto, los países más desarrollados aceptaron compromisos jurídicamente vinculantes de limitar sus emisiones. Estos compromisos de primera ronda vencieron en 2012. El presidente estadounidense George W. Bush rechazó el tratado basándose en que «exime al 80 % del mundo, incluido los principales centros de población, como China y la India, de cumplimiento y causaría un grave daño a la economía de Estados Unidos». En la XV Conferencia sobre el Cambio Climático de la ONU, celebrada en 2009 en Copenhague, varios miembros de la CMNUCC realizaron el Acuerdo de Copenhague. Los miembros asociados con el Acuerdo (140 países, en noviembre de 2010) aspiran limitar el aumento futuro de la temperatura media global por debajo de 2 °C. La XVI Conferencia (COP 16) se celebró en Cancún en 2010. Produjo un acuerdo, no un tratado vinculante, donde las partes deben adoptar medidas urgentes para reducir las emisiones de GEI para cumplir el objetivo de limitar el calentamiento global a 2 °C sobre las temperaturas preindustriales. También reconoció la necesidad de considerar el fortalecimiento de la meta a un aumento del promedio global de 1,5 °C.
rdf:langString
La politique climatique d'une organisation internationale, d'un État ou d'un groupe d'États, ou d'une collectivité territoriale définit les actions à entreprendre pour lutter contre le réchauffement climatique. Elle se traduit par un plan d'action stratégique, souvent appelé plan climat. Elle vise généralement conjointement deux objectifs : l'atténuation du changement climatique et l'adaptation au changement climatique. Le climat étant affecté à l'échelle planétaire, avec des impacts inégalement répartis, les plans climat intègrent généralement des actions interrégionales et de coopération décentralisée. Les plans climat s'appuient habituellement sur :
* un état des lieux (Bilan des émissions de gaz à effet de serre, bilan carbone) ;
* un travail de prospective (tendances lourdes, phénomènes émergents) ;
* des objectifs quantifiés dans l'espace et dans le temps (exemples : facteur 4 dans les pays riches, « 3 x 20 » pour l'Union européenne) ;
* des indicateurs (généralement d'état, pression et réponse..) à l'échelle du territoire considéré (national, régional, municipal, etc.).
rdf:langString
The politics of climate change results from different perspectives on how to respond to climate change. Global warming is driven largely by the emissions of greenhouse gases due to human economic activity, especially the burning of fossil fuels, certain industries like cement and steel production, and land use for agriculture and forestry. Since the Industrial Revolution, fossil fuels have provided the main source of energy for economic and technological development. The centrality of fossil fuels and other carbon-intensive industries has resulted in much resistance to climate friendly policy, despite widespread scientific consensus that such policy is necessary. Climate change first emerged as a political issue in the 1970s. Efforts to mitigate climate change have been prominent on the international political agenda since the 1990s, and are also increasingly addressed at national and local level. Climate change is a complex global problem. Greenhouse gas (GHG) emissions contribute to global warming across the world, regardless of where the emissions originate. Yet the impact of global warming varies widely depending on how vulnerable a location or economy is to its effects. Global warming is on the whole having negative impact, which is predicted to worsen as heating increases. Ability to benefit from both fossil fuels and renewable energy sources vary substantially from nation to nation. Different responsibilities, benefits and climate related threats faced by the world's nations contributed to early climate change conferences producing little beyond general statements of intent to address the problem, and non-binding commitments from the developed countries to reduce emissions. In the 21st century, there has been increased attention to mechanisms like climate finance in order for vulnerable nations to adapt to climate change. In some nations and local jurisdictions, climate friendly policies have been adopted that go well beyond what was committed to at international level. Yet local reductions in GHG emission that such policies achieve will not slow global warming unless the overall volume of GHG emission declines across the planet. Since entering the 2020s, the feasibility of replacing energy from fossil fuel with renewable energy sources significantly increased, with some countries now generating almost all their electricity from renewables. Public awareness of the climate change threat has risen, in larger part due to social movement led by youth and visibility of the impacts of climate change, such as extreme weather events and flooding caused by sea level rise. Many surveys show a growing proportion of voters support tackling climate change as a high priority, making it easier for politicians to commit to policies that include climate action. The COVID-19 pandemic and economic recession lead to widespread calls for a "green recovery", with some political contexts like the European Union successfully integrating climate action into policy change. Outright climate change denial had become a much less influential force by 2019, where opposition has pivoted to strategies of encouraging delay or inaction.
rdf:langString
地球温暖化の影響は地理的にも分野的にも広い範囲におよぶため、それに対する対策もまた広い範囲におよぶ。根本的な対策として温暖化ガスの排出量の削減などの緩和策の開発・普及が進められているが、世界全体ではまだ排出量は増え続けており（AR4）、現状よりもさらに大規模な緩和を目指した努力が求められている。
rdf:langString
Klimatpolitik syftar till politiska åtaganden och åtgärder kopplade till global uppvärmning.[källa behövs] Klimatpolitiken utgår till stor del från att mänsklighetens utsläpp av växthusgaser är en betydande orsak till dagens klimatförändringar och den allmänt förhöjda temperaturen i atmosfären, den så kallade växthuseffekten. I den internationella klimatpolitiken läggs stor vikt till förhandlingar om avtal och konventioner mellan stater för att minska utsläppen av framförallt växthusgaser. FN och EU är exempel på sådana forum för diskussioner och båda har miljö- och klimatorgan som arbetar nationsöverskridande med dessa frågor. FN:s klimatpanel är exempel på ett sådant organ. Andra internationella lösningar är utsläppsrätter och klimatkvoter, till stor del som följd av Kyotoprotokollet som trädde i kraft 2005. På nationellt plan handlar klimatpolitiken till stor del om att göra handlingsplaner för att nå upp till de internationella målen om minskade utsläpp av koldioxid (CO2) och CFC. Ett centralt ämne på nationell plan är att ersätta fossila bränslen inom industri-, transport- och energisektorerna med förnybara energikällor. Det finns flera hållningar inom klimatpolitiken. Den generella inställningen i Europas länder är att utsläppen av växthusgaser, främst koldioxid, bör reduceras för att undgå en alltför kraftig förändring i jordens klimat. Vissa länder förespråkar emellertid en mer återhållsam klimatpolitik där man bör undvika internationella klimatpolitiska åtgärder. Detta gäller framför allt regeringar i USA, Australien och Saudiarabien.
xsd:nonNegativeInteger
89643
