List of emperors of the Ming dynasty

rdf:langString Seznam mingských císařů

rdf:langString Mingští císaři vládli Číně v letech 1368–1644. Dynastie Ming následovala po mongolské dynastii Jüan. Zakladatel dynastie Ču Jüan-čang (později císař Chung-wu) byl jeden z vůdců rolnického povstání rudých turbanů. Z nepatrných začátků vybudoval vlastní stát, porazil ostatní povstalecké vůdce a vyhnal Mongoly z Číny. Na čínský nový rok 1368, kdy získal mocenskou převahu v zemi, Ču Jüan-čang vyhlásil vládu nové dynastie a jmenoval se jejím prvním císařem. Včetně zakladatele vládlo mingské Číně po 276 let celkem šestnáct císařů. Během jejich vlády Čína zažila dlouhé období hospodářského vzestupu a politické stability. Císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – podle rozhodnutí Chung-wua se měl následníkem trůnu stát vždy nejstarší syn císaře a císařovny, resp. jeho dědic, nebyl-li, pak po řadě mladší synové císařovny. synové vedlejších manželek byli z nástupnictví vyloučeni, císař Jung-le se proto po své uzurpaci trůnu nechal prohlásit za syna císařovny Ma. Konzervativní úředníci rozhodně trvali na dodržování pravidel nástupnictví. I císař Wan-li, který po dvě desetiletí prosazoval na místo korunního prince svého třetího syna Ču Čchang-süna, byl nakonec nucen ustoupit a jmenovat nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga. Jediným úspěšným narušitelem pravidel nástupnictví byl Jung-le, třetí císař dynastie, který získal vládu v tříleté občanské válce proti svému synovci Ťien-wenovi. Mingští císaři sídlili v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov v Pekingu o rozloze 72 ha. Do roku 1420 byl sídlem císařů obdobný komplex v Nankingu. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek. Jeho nástupci už postrádali rozhodnost zakladatele dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení. Od císaře se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země. Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od císaře se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s alternativním řešením. Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva personálu, resp. ministerstva války; v případě vysokých hodnostářů dostal vládce na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty. Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce. Koncem 20. let 17. století vypuklo v severní Číně rolnické povstání, oslabená mingská vláda jej nedokázala potlačit a povstalci dokonce roku 1644 dobyli Peking, přičemž císař Čchung-čen spáchal roku 1644 sebevraždu. Vládní vojska na severu země v zájmu porážky vzbouřenců pozvala do Číny armádu mandžuské dynastie Čching. Mandžuové ještě téhož roku obsadili severní Čínu. I po ztrátě severu si členové mingské dynastie udrželi vládu nad jihem země, byli však postupně vytlačováni Mandžuy, dokud nebyl Ču Jou-lang, poslední z mingských císařů, popraven roku 1662 v Barmě. Císaři mingských režimů jižní Číny byli pozdějšími historiky označeni za vládce dynastie Jižní Ming.