Icelandic literature

rdf:langString Islandská literatura

rdf:langString Islandská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána v islandštině nebo Islanďany. Dějiny tohoto ostrova a státu se vyvíjely v těsném sepětí s norskou kulturou; právě Norové v letech 874–930 Island osídlili a sdíleli část jeho dějin. V roce 1262 se Island podrobil svrchovanosti norské královské moci, ve 14. století pak se obě země podřídily Dánsku. Již v prvních staletích existence se v islandské svobodné společnosti sedláků rozvíjely písně a ságy, jejichž základem byl specifický typ přeneseného pojmenování (kenning) a aliterace. Sestavovali je skaldi. Jejich zlatým obdobím byla doba mezi polovinou 10. století a rokem 1400. Islandští skaldové vytlačili své norské protějšky a obvykle se stávali také členy družiny norských králů a jarlů, přičemž dochované soupisy jmenují v tomto období 110 dvorských skaldů. Významnou ranou osobností byl Egill Skallagrímsson, autor Výkupného za hlavu (Höfudlausn), první severské básně s koncovým rýmem. K důležitým jménům patří také autoři, kteří zachycovali střet křesťanství a pohanství na konci tisíciletí . Křesťanství posléze proměnilo i skaldskou tvorbu – ve 12. století působil například neobyčejně aktivní , který oslavoval svými texty postupně sedm různých králů, ale také světce svatého Olafa – v Paprsek (Geisli) vylíčil jeho zbožnost a zázraky. Ze 13. století pochází Prozaická Edda, příručka či učebnice skaldské poetiky, kterou sestavil Snorri Sturluson. V anonymní Poetické Eddě (také Starší či Písňové) jsou zapsány starší eddické písně zpracovávající témata převážně mytologická a heroická. Předpokládá se, že pravlastí severských vyprávění a písní bylo Norsko, avšak část z nich byla patrně složena již přímo na Islandu. Veršem se Edda podobá jak anglosaským dílům (jako je Beowulf), tak staroněmeckým textům (jako je ). Významná je rovněž středověká islandská historiografie, spjatá se osobnostmi jako Sæmundur Sigfússon (1056–1133) či jeho příbuzný, kněz Ari Torgilsson (1068–1148), autor (Íslendigabók). Od 16. století bylo islandské písemnictví ovlivněno rozšířením papíru a tisku a také z Dánska vedenou luterskou reformací. Prim začaly hrát (epické básně a romance), jež se pak na Islandu sestavovaly až do 19. století, oblíbené byly také náboženské texty, zejména žalmy. Biskup Guðbrandur Þorláksson (asi 1541–1627) vydal v roce 1584 překlad bible do islandštiny (Guðbrandova Bible) a zorganizoval kvalitní překlad luteránských žalmů – na Knize žalmů (Vísnabók, 1612) spolupracovali někteří z nejlepších dobových básníků, například (1538–1626). Za nejvýznamnějšího z islandských básníků 17. století je považován reverend (1614–1674), který do svých děl dokázal vložit také sociální kritiku. Z tvůrců 18. století vyčnívá básník a překladatel (1744–1819) a osvícensky zaměřený přírodní lyrik (1726–1768). Ducha romantismu, v němž se opěvování velkolepé přírody pojilo s národnostním patosem, vnesli do islandského písemnictví Jónas Hallgrímsson (1807–1845) a (1786–1841). Ve druhé polovině 19. století byli pak uznáváni čtyři „národní básníci“, mezi nimi především Matthías Jochumsson (1835–1920), křesťanský humanista a autor pozdější islandské hymny. Pisatelem prvního islandského románu, sentimentálního milostného románu (1850), se stal (1818–1868). Na přelomu 19. a 20. století vzbudila pozornost tvorba básníka (1861–1922), propagátora realismu a prvního předsedy samostatné islandské vlády. Novátorským a vzdorným básníkem byl (1858–1914), zatímco (1852–1891) důsledně psal a šířil realistickou prózu. K rozkvětu realismu a naturalismu přispěla také práce venkovských prozaiků, k nimž patřil například (1851–1915). Po přelomu století se uplatnili dramatik a básník (1880–1919), který tvořil v Dánsku, romantizující básník Einar Benediktsson (1864–1940) a básnířka tvořící pod pseudonymem (1881–1946). Po roce 1918 si čtenářský ohlas získali moderní lyrikové (1887–1933) a (1895–1965). Meziválečné drama reprezentuje Guðmundur Kamban (1888–1945). Nejpopulárnějším prozaikem se stal plodný romanopisec Gunnar Gunnarsson (1889–1975), ochotný pracovat i s fantastickými prvky. Venkovskou prózu psal (1898–1985). V zahraničí proslavil Island Halldór Laxness (1902–1998) jako autor zprvu modernistický a sociálně kritický až socialistický, po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1955 zaměřený spíše na ideály tolerance a obyčejného života. Po druhé světové válce začal byl v poezii kladen důraz na citovost, obraznost a ochotu experimentovat – to je případ básníků jako (1908–1958) či (1922–1997). V 60. letech se Island zařadil mezi nejvyspělejší země světa a do kultury vstoupily prvky protestních hnutí mládeže a feminismu – ženská emancipační hnutí reprezentuje (*1930), zatímco (1937–1994) vyvolával skandály sexuální otevřeností. Od 80. let nabízí bohatý, mystický a postmoderně mnohoznačný svět básník a prozaik Gyrðir Elíasson (*1961), ke čteným ženským autorkám patří pak autorka lyrických a feministických románů (*1950) nebo hravá experimentátorka (*1940). U mnoha autorů počátku 21. století pokračuje snaha o prolamování tabu a vymezování vůči mýtům minulosti. Příkladem takového směřování je Hallgrímur Helgason (*1959), jenž ostře napadá kanonickou pozici Halldóra Laxnesse.