Deaf culture

rdf:langString Kultura Neslyšících

rdf:langString Kultura Neslyšících je soubor sociálních přesvědčení, chování, umění, tradic a hodnot, které jsou ovlivněny odlišným sluchovým vnímáním a které používají znakové jazyky jako hlavní komunikační prostředek. Slovo neslyšící se v souvislosti s kulturou často píše s velkým písmenem N. V mluvených a znakových jazycích se označuje jako „neslyšící s velkým N“. Pokud se pojem „neslyšící“ používá jako označení pro stav sluchu z medicínského (audiologického) hlediska, píše se na začátku slova malé písmeno n. Termín „kultura Neslyšících“ jako první použil Carl G. Croneberg ve svých dodatcích C/D z Amerického slovníku znakového jazyka vydaného v roce 1965. V tomto svazku se také jako první zamýšlel o analogiích mezi neslyšícími a slyšícími kulturami. Členové komunity Neslyšících mají tendenci pohlížet na hluchotu spíše jako na odlišnou lidskou zkušenost než jako na postižení nebo nemoc. Mnoho z nich je na svou identitu Neslyšících pyšných. V tomto smyslu jsou neslyšící lidé považováni za menšinu. Na rozdíl od některých kultur se neslyšící člověk může do komunity přidat až později, nemusí se do ní přímo narodit. Existuje několik pohledů na Neslyšící a kulturu Neslyšících, které mají mnohdy vliv na jejich roli ve většinové společnosti. Z medicínského pohledu jde o lidi, kteří mají nějakou ztrátu sluchu. Dle velikosti ztráty se poté klasifikují do jednotlivých skupin. Na základě výsledků vyšetření se poté volí vhodná léčba a rehabilitace. Dle zastánců medicínského pohledu používání znakového jazyka zabraňuje neslyšícím v jejich řečovém a sluchovém rozvoji. Dále lze zmínit sociální pohled. Z tohoto pohledu jsou neslyšící jednotlivci vítáni k účasti ve společnosti stejným způsobem jako kterýkoli jiný jedinec. Na rozdíl od zastánců medicínského pohledu nepovažuje za podstatné opravovat sluch neslyšících a nedoslýchavých osob. Podporuje především vytváření takových podmínek pro neslyšící, aby se mohli zapojit do společnosti slyšících lidí. Patří mezi ně například tlumočnické služby, skryté titulky a další. Někteří odborníci se však domnívají, že sociální pohled neuznává jedinečné vlastnosti neslyšících a kultury Neslyšících. Podle nich tento pohled nabádá neslyšící, aby se přizpůsobili a našli si cestu ve slyšící společnosti místo toho, aby nalezli své vlastní schopnosti a kulturu a byli na ni hrdí. Poslední pohled se nazývá kulturně-lingvistický a vnímá neslyšící jako jazykovou a kulturní minoritu. Ukazuje se, že začlenění neslyšícího jedince do komunity Neslyšících a identifikace s její kulturou významně přispívá k pozitivnímu sebevědomí neslyšícího člověka. Komunita může poskytnout podporu, snazší sociální interakci a „útočiště před frustrací ve světě sluchu“. Naopak neslyšící jedinci, kteří nejsou součástí komunity Neslyšících, nemusí mít ve světě slyšících stejnou podporu od okolí, což může mít negativní vliv na jejich sebedůvěru. Komunita může zahrnovat slyšící rodinné příslušníky neslyšících dětí a tlumočníky znakového jazyka, kteří se ztotožňují s kulturou Neslyšících. Nezahrnuje však automaticky všechny, kteří jsou neslyšící nebo nedoslýchaví. Jak píše pedagožka a tlumočnice amerického znakového jazyka Anna Mindessová: „Není to rozsah ztráty sluchu, který definuje člena komunity Neslyšících, ale vlastní pohled na identitu a výsledné činy jednotlivce.“ Stejně jako u všech ostatních sociálních skupin, u kterých si lidé vybírají, zda k nim budou patřit, je člověk členem komunity Neslyšících tehdy, pokud se „identifikuje jako člen komunity Neslyšících a ostatní členové tuto osobu přijmou jako součást komunity“.