Fourth Crusade

rdf:langString Čtvrtá křížová výprava

rdf:langString Čtvrtá křížová výprava (1202–1204) byla jedním ze série válečných tažení do Svaté země. Roku 1198 ji vyhlásil papež Innocenc III. Pontifik chtěl obnovit papežskou autoritu a moc nad křesťanskými panovníky tím, že odmítal světské vedení výpravy; kruciáta měla být pod jeho velením. Výzva zůstala zpočátku bez odezvy. Do března 1199, kdy mělo tažení začít, se téměř nikdo nepřihlásil. Až na sklonku roku 1199 účast na výpravě přislíbilo několik francouzských velmožů. Velitelem výpravy byl určen hrabě Theobald ze Champagne. Teprve roku 1201 se Francouzi dohodli s benátským dóžetem Enricem Dandolem, že Benátčané přepraví křižáky na Východ, zajistí jim zásobování a připojí své bojovníky. Na oplátku jim bylo přislíbeno 85 000 marek stříbra a polovina budoucí kořisti. Místo do Svaté země však měla výprava směřovat do Egypta, centra říše Ajjúbovců, Saladinových nástupců. Vojáci se měli setkat na ostrově San Niccolo di Lido nedaleko Benátek, kam dorazila jen asi třetina z plánovaného počtu. Křižáci tak neměli šanci republice svatého Marka zaplatit celou pohledávku. Dóže Dandolo ovšem navrhl, že splacení asi 34 000 marek stříbra vojákům odpustí pod podmínkou, že pomohou Benátčanům dobýt přístav Zadar, který byl v rukách křesťanského uherského krále Emericha. Křižáci Dandolovu nabídku pod tlakem okolností přijali a po zhruba měsíčním obléhání (v listopadu roku 1202) prolomili obranu Zadaru. Do výpravy tehdy zasáhl další faktor – z vězení v Konstantinopoli se podařilo uniknout byzantskému princi Alexiovi Angelovi, který byl do něho vsazen v roce 1195 svým strýcem Alexiem spolu se svým otcem Izákem. Sesazený císař Izák Angelos byl zároveň tchánem krále Svaté říše římské Filipa Švábského, jenž vyslal ke křižákům poselstvo s požadavkem, aby vojsko táhlo přes Konstantinopol, kde by pomohlo Izákovi a Alexiovi zpět na trůn. Mladý Alexios křižákům za pomoc při návratu na trůn přislíbil 200 000 marek ve stříbře, vojenskou pomoc čítající 10 000 Byzantinců, roční zásobování v jejich další cestě a začlenění ortodoxie do lůna římské církve. Křižáci pod nátlakem dóžete nabídku přijali a v dubnu 1203 výprava vyplula jižním směrem. Po přestávce na ostrově Korfu loďstvo v červnu 1203 zakotvilo na asijské straně Bosporské úžiny naproti Konstantinopoli. Po bojích s Byzantinci se křižákům podařilo v létě 1203 v Konstantinopoli dosadit na trůn Izáka Angela a jeho syna. Křižáci tím sice dosáhli svého cíle, ale doposud jim nebyla zaplacena částka slíbená princem (a nynějším císařem) Alexiem – zůstali tedy před městem. Oba císaři byli na počátku následujícího roku (1204) svrženi palácovým převratem. Revoltu vedla strana, jež nepřála, na rozdíl od Izáka a Alexia, přátelství s křižáky. Císařem se stal aristokrat Alexios Dukas Murtzuflos, který se rozhodl křižáky vojensky konfrontovat. Křižáci 13. dubna 1204 hlavní město byzantské říše dobyli a brutálním způsobem vyplenili. Dobytí a vydrancování Konstantinopole bývá označováno za jedno z nejvýnosnějších a zároveň nejostudnějších dobytí města v dějinách. Pád Konstantinopole znamenal dočasný konec byzantské říše jako celku. Na jejím území vzniklo mnoho nástupnických států, které však zpravidla dlouho nepřežily. Nejvýznamnější stát založený křižáky, Latinské císařství s centrem v samotné Konstantinopoli, byl však stínem moci staré Byzance. Západní feudálové se zde pokoušeli aplikovat evropské lenní zvyklosti, které byly ovšem záhy narušovány vnějšími vlivy. Také příslušníci byzantské aristokracie využili kolapsu centrální moci a uchvátili území v různých částech říše. K odkazu Byzance se vracel Epirský despotát, jehož vzrůstající moc byla však záhy rozmetána Bulhary, Trapezuntské císařství na severovýchodě Anatolie a Nikajské císařství na západě Malé Asie. Právě regentovi Nikajského císařství Michaelu Palaiologovi se podařilo v roce 1261 vyrvat Konstantinopol ze západních rukou a obnovit byzantskou říši.