Economy of the Ming dynasty

rdf:langString Mingská ekonomika

rdf:langString Ekonomika čínské říše Ming (1368–1644) byla ve své době největší na světě, tehdejší podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu je odhadován na 31 %, podle jiných odhadů na 25 % k roku 1500 a 29 % k roku 1600. Mingská epocha je považována za jeden ze tři zlatých věků Číny (dalšími byla období vlády dynastií Chan a Tchang). Zakladatel mingské dynastie, císař Chung-wu, usiloval o vybudování relativně rovnostářské společnosti samozásobitelských rolnických hospodářství, doplněných pouze nezbytnými řemeslníky a obchodníky ve městech. Distribuce přebytků a infrastrukturní investice měly být prováděny státem. Ve snaze o realizaci tohoto ideálu byla obnovena státní správa, vypracovány daňové soupisy obyvatelstva a půdy. Daně byly sníženy z vysokých úrovní nastavených mongolskou dynastií Jüan. Podpora zemědělské výroby a celková obnova země vedla k produkci přebytků, záhy obchodovaných na trzích. Následně však i k majetkové diferenciaci a vzestupu politického vlivu velkých pozemkových vlastníků (džentry) a obchodníků, doprovázeném postupným oslabováním vládní moci. Ve středním mingském období byla státní kontrola ekonomiky postupně zmírněna. Státní monopoly na výrobu soli a železa vláda zrušila a tyto i další průmyslová odvětví (například textilky, porcelánky, papírny) zprivatizovala. Navíc vzniklo mnoho nových soukromých podniků často dosahujících značné velikosti, s mnoha sty zaměstnanci pracujícími za mzdu. V zemědělství se rozšířila specializace statků na plodiny pěstované pro trh, odlišné v různých regionech. Čaj, ovoce, i technické plodiny (např. lakodárné, nebo bavlna) byly v tržně orientovaných podnicích pěstovány ve velkém měřítku. Takto vzniklá regionální specializace zemědělství přetrvala i za Čchingů. Daně, v počátcích dynastie odváděné v produktech a formou pracovní povinnosti, byly postupně převáděny na peněžní formu. Kromě vnitřního se rozvinul i zahraniční obchod, v prvních dvou staletích mingské doby přísně regulovaný. Negativní postoj vládních konzervativců k zahraničnímu obchodu se v prvních dvou třetinách 16. století neodrazil ani tak na jeho objemu, jako na jeho militarizaci. Po otevření spojení s Evropou a Amerikou a zrušení vládních zákazů se Čína stala středem celosvětové obchodní sítě. Pokračoval nerovnoměrný ekonomický rozvoj různých regionů Číny. Se změnami obchodních cest a center hospodářského života S’-čchuan, Šen-si a některé další regiony ustoupily do druhořadého postavení. Ztráta významu Hedvábné cesty vedla k úpadku Kchaj-fengu, Luo-jangu, Čcheng-tu a Si-anu, nyní daleko od hlavních obchodních cest. Naproti tomu jihovýchodní pobřežní provincie a území podél řeky Jang-c’-ťiang a Velkého kanálu prožívaly výrazný růst. Podél vodních tepen vyrostla nová města – Tchien-ťin, Ťi-ning, Chan-kchou, Sung-ťiang a Šanghaj. Nejlidnatějšími městy byly obě metropole – Peking a Nanking – a Su-čou, v mingské době ekonomické centrum Číny. Ke konci mingské éry přírodní katastrofy a nástup malé doby ledové způsobily propady zemědělské produkce, zejména v hospodářsky slabší severní Číně. Režim, neschopný zajistit obyvatelstvu bezpečí a životy, ztratil legitimitu a zhroutil se v ohni rolnických povstání.