Diplomatics
http://dbpedia.org/resource/Diplomatics an entity of type: Thing
Die Diplomatik (Urkundenlehre, von altgriechisch δίπλωμα díploma, deutsch ‚Gefaltetes‘, aus διπλώος diplóos ‚doppelt‘) ist eine der grundlegenden Disziplinen der historischen Hilfswissenschaften. Sie beschäftigt sich mit der Einteilung, den Merkmalen, der Ausstellung (beteiligte Personen, Geschäftsgang der Kanzleien, Hilfsmittel wie ), der Überlieferung, der Echtheit und dem historischen Wert von Rechtsurkunden. Forschungsschwerpunkte deutschsprachiger Forscher waren zunächst vorwiegend die europäischen Urkunden des Mittelalters und der Frühen Neuzeit. Es gibt aber auch eine umfangreiche Forschung über Tibetische, Mongolische, Osmanische oder Arabische Urkunden. Die Wissenschaftler, die sich mit diesem Forschungsgebiet befassen, werden als Diplomatiker bezeichnet.
rdf:langString
La diplomatique (du grec ancien δίπλωμα / díplôma, passeport, papier plié en deux) est une science auxiliaire de l'histoire qui étudie la structure, la classification, la valeur, la tradition et l'authenticité des documents officiels (les « diplômes » au sens historique du terme).
rdf:langString
고문서학(古文書學, diplomatics)은 고문서의 분류, 의미, 등을 종합적으로 연구하는 학문이다. 특히 역사적 가치가 있는 문헌 자료 등을 대상으로 한다 고문서학과 고문자학 모두 오래된 문서를 대상으로 하는 학문이지만 그 학문적 연원은 구별된다. 고문서학이 주로 문서 자체의 형식 전반을 다루는 것임에 비해, 고문자학은 서체나 문체를 분석 대상으로 하는 것에서 출발했다.
rdf:langString
La diplomatica (derivante dal latino diploma, nel senso di lettera credenziale) è una disciplina nata nella seconda metà del secolo XVII che ha come oggetto di studio i concetti, le tecniche e le procedure per giudicare la genuinità giuridica o meno del documento medievale, sia nella sua dimensione pubblica sia in quella privata. Inizialmente vista come una scienza ausiliaria della storia, nel corso del XIX e XX secolo la diplomatica è diventata una scienza a sé stante, di aiuto nella ricerca storica.
rdf:langString
De oorkondeleer of diplomatiek is een hulpwetenschap van de geschiedschrijving die het ontstaan, de vorm en geschiedenis van oorkonden onderzoekt. Vooral het onderzoek naar de echtheid van oorkonden en het onderkennen van eventuele vervalsingen leidde in de 17e eeuw tot het ontstaan van deze discipline. Tegelijk met de oorkondeleer begon ook de moderne ontwikkeling van de bestudering van het oude schrift, de paleografie. Ook hulpwetenschappen als de chronologie (voor de wijze van datering en de vaststelling van de ouderdom) en de sfragistiek (zegelkunde) ondersteunen de beoefening van de oorkondeleer. Ook voor de archiefwetenschap is de oorkondeleer van belang.
rdf:langString
文書形式学(ぶんしょけいしきがく、英語:diplomatics)とは、法的効力を有する文書の伝来や形式を研究対象とする学問領域。なお、欧米には日本語でいう「古文書学」に正確に対応する学問概念がなく、欧米では「文書形式学」や「古書体学」として細分化して認識されている。
rdf:langString
Diplomática é uma disciplina voltada para o estudo das estruturas formais de documentos solenes, isto é, oriundos de atividade governamental ou notarial. A Diplomática é parente da arquivística, designada como tipologia documental; arquivística é sinônimo de arquivologia. À diplomática cabe a difícil tarefa de análise de autenticidade documental, com base em elementos formais, como o fundo paleográfico e a estrutura ou fórmula jurídica do documento. Sua origem pode ser remontada ao século XVII, embora a diplomática atualmente contribua em outros pontos essenciais da análise documental, tendo por fito principal a normatização de práticas de catalogação de espécies documentais.
rdf:langString
古代文献学(英語:Diplomatics),乃一门批判性分析和研究的文献的学科。这个文献特别指历史文献,但也不完全是。它聚焦于文献创建者所使用的公约,议定书和公式,并利用他们来增进文献创建、信息传递过程和文献记录和事实之间关系的理解。 这门学科最初为一门研究和确定英国皇家和梵蒂冈秘密档案馆签发的章程和文凭的真实性。之后,它被应用于其它类型的官方文件、法律文书和非公文文书如私人信件。最近,开始应用于对元数据的电子记录。 古代文献学是一种研究历史的辅助科学。它不应该被它的姊妹学科古文字学所混淆。事实上,它的技术有许多的共同点,如对文字考证和历史考证。 本笃会僧侶让·马比雍1681年的論文集,定出此字彙。
rdf:langString
Дипломатика — спеціальна історична дисципліна, що вивчає надходження, форму, зміст, функціонування, історію створення тексту, архівну долю документа.
rdf:langString
علم الوثائق أو علم المستندات القديمة (الدبلوماتيك Diplomatics) عبارة عن نظام علمي يرتكز على التحليل النصي للمستندات، خصوصًا ، ولكن ليس حصريًا. وهو يركز على الإتفاقيات والبروتوكولات والصيغ التي تم استخدامها من قبل من قاموا بعمل المستندات، مع استخدامها من أجل زيادة الوعي بعملية إنشاء المستندات، ونقل المعلومات، والعلاقات بين الحقائق التي تهدف المستندات إلى تسجيلها والواقع الملموس. يعد علم الوثائق أحد . ويجب ألا يتم الخلط بينه وبين النظام الشقيق له علم الكتابة اليدوية القديمة (كما يحدث غالبًا). وفي الواقع، فإن التقنيات الخاصة به تشترك بشدة مع الأنظمة الأدبية الخاصة والنقد التاريخي.
rdf:langString
La diplomàtica és la ciència auxiliar de la investigació de la història que determina l'autenticitat o la falsedat dels documents de naturalesa jurídica produïts en qualsevol època. S'arriba a especialitzar segons tipus de documents, institució d'on procedeix, i època. El 1992 s'utilitzà per primera vegada a l'àmbit de la diplomàtica un llenguatge de marques, concretament un Document Type Definition. Des d'aleshores, com el 2008, s'utilitzà la tecnologia dels llenguatges de marques per a la descripció de documents legals: s'utilitza i .
rdf:langString
Diplomatika je pomocná věda historická zabývající se studiem písemností úřední provenience. Tyto dokumenty hodnotí jak z hlediska vnější úpravy a vnitřní struktury, tak z hlediska kulturního a sociálního prostředí, ze kterého tyto písemnosti vzešly. V neposlední řadě se také zabývá právním prostředím institucí (kanceláří), které tyto dokumenty produkovaly. Studuje pravidla zhotovování úředních písemností a určuje postupy ověřování pravosti těchto písemností. Diplomatika nesmí být zaměňována s diplomacií, se kterou má společný jen původ slova.
rdf:langString
Ne konfuzu kun Diplomatio. Diplomatiko aŭ diplomologio estas faka scienco centrita en la kritika analizo de dokumentoj – partikulare, sed ne ekskluzive, historiaj dokumentoj. Ĝi fokuziĝas al la konvencioj, protokoloj kaj formuloj kiuj estis uzitaj de dokumentokreantoj, kaj uzas tiujn por pliigi komprenon de la procezoj de dokumentokreado, de informotransigado, kaj de la rilatojn inter la faktoj kiujn la dokumentoj intencas registri kaj la realo.
rdf:langString
Diplomatics (in American English, and in most anglophone countries), or diplomatic (in British English), is a scholarly discipline centred on the critical analysis of documents: especially, historical documents. It focuses on the conventions, protocols and formulae that have been used by document creators, and uses these to increase understanding of the processes of document creation, of information transmission, and of the relationships between the facts which the documents purport to record and reality.
rdf:langString
Diplomatika (Antzinako grezieraz δίπλωμαtik hitzatik eratorria, hots, bitan tolesturiko papera) ikerketa historikoaren diziplina laguntzailea da. Edozein garaitan sortutako dokumentu ofizialen edo diplomen izaera, egitura, sailkapena, balioa eta horien benetakotasuna edo faltsutasuna zehazteko helburua ere badu. Historiaz gain, bere ekarpenak lagungarriak dire ere beste hainbat diziplinatan, hala nola, Zuzenbidea, edo Filologia.. Era berean, hainbat espezialitate garatzen ditu, dokumentu-moten, jatorrizko erakundearen edo garaiaren arabera.
rdf:langString
La diplomática tiene por objetivo el estudio de los documentos diplomáticos, cualquiera que sea su autor, teniendo en cuenta sus caracteres extrínsecos e intrínsecos, es decir, el soporte, la escritura, el lenguaje, el formulismo y los demás elementos integrantes para formar juicio de su e interpretarlos debidamente. Una de las ramas propias es la , que estudia los documentos pontificios.
rdf:langString
Dyplomatyka (od gr. diplōma, a to z łac. diploma = podwójnie złożony) – nauka badająca dokumenty od strony krytyki naukowej, czyli określająca przydatność zachowanych dokumentów do badań historycznych. Pozwala m.in. wykryć falsyfikaty oraz ustalić procedury prawne i administracyjno-kancelaryjne stosowane przy powstawaniu dokumentów. Po raz pierwszy termin "dyplomatyka" na określenie nauki o dokumencie użył Jean Mabillon. Podwaliny pod nowożytną dyplomatykę położył francuski zakonnik z opactwa St. Germain-du-Pres, Jean Mabillon – autor dzieła De re diplomatica libri VI (1681).
rdf:langString
Diplomatik (på engelska "diplomatics", franska "diplomatique") är en vetenskaplig disciplin som innefattar det vetenskapliga studiet av historiska dokument, företrädesvis från medeltiden (medeltidsbrev). Ämnet utvecklades först som ett verktyg för att studera och bestämma äktheten hos olika ifrågasatta medeltidsbrev.
rdf:langString
Диплома́тика — вспомогательная историческая дисциплина, изучающая исторические акты (юридические документы). Диплома́тика исследует древнейшие документы дипломатического и юридического характера: грамоты, акты и тому подобные тексты и их оригиналы. Одна из её задач — отличать подложные акты от настоящих. I. До XIV в. общеупотребительным материалом для письма был пергамент, назыв. у нас «мехом» или кожей. В Зап. Европе наряду с ним входила в употребление еще с XI в. бумага, проникшая на Русь, через ганзейцев и Новгород, в первой половине XIV в. (см. Бумага).
rdf:langString
rdf:langString
Diplomatics
rdf:langString
علم الوثائق
rdf:langString
Diplomàtica
rdf:langString
Diplomatika
rdf:langString
Diplomatik
rdf:langString
Diplomatiko
rdf:langString
Diplomática (ciencia)
rdf:langString
Diplomatika
rdf:langString
Diplomatica
rdf:langString
Diplomatique
rdf:langString
文書形式学
rdf:langString
고문서학
rdf:langString
Dyplomatyka
rdf:langString
Oorkondeleer
rdf:langString
Diplomática
rdf:langString
Дипломатика
rdf:langString
Diplomatik
rdf:langString
古代文献学
rdf:langString
Дипломатика
xsd:integer
639170
xsd:integer
1051826063
rdf:langString
علم الوثائق أو علم المستندات القديمة (الدبلوماتيك Diplomatics) عبارة عن نظام علمي يرتكز على التحليل النصي للمستندات، خصوصًا ، ولكن ليس حصريًا. وهو يركز على الإتفاقيات والبروتوكولات والصيغ التي تم استخدامها من قبل من قاموا بعمل المستندات، مع استخدامها من أجل زيادة الوعي بعملية إنشاء المستندات، ونقل المعلومات، والعلاقات بين الحقائق التي تهدف المستندات إلى تسجيلها والواقع الملموس. وقد تطور هذا النظام بشكل مبدئي كأداة لدراسة وتحديد مدى أصالة المواثيق التي يتم إصدارها من قبل الملكية والباباوية. وقد لقت القدرة على تطبيق العديد من المبادئ الرئيسية بعد ذلك على أنواع أخرى من المستندات الرسمية وعلى المستندات غير الرسمية مثل الشخصية، وحديثًا، على بيانات تعريف السجلات الإلكترونية، تقديرًا كبيرًا. يعد علم الوثائق أحد . ويجب ألا يتم الخلط بينه وبين النظام الشقيق له علم الكتابة اليدوية القديمة (كما يحدث غالبًا). وفي الواقع، فإن التقنيات الخاصة به تشترك بشدة مع الأنظمة الأدبية الخاصة والنقد التاريخي.
rdf:langString
Diplomatika je pomocná věda historická zabývající se studiem písemností úřední provenience. Tyto dokumenty hodnotí jak z hlediska vnější úpravy a vnitřní struktury, tak z hlediska kulturního a sociálního prostředí, ze kterého tyto písemnosti vzešly. V neposlední řadě se také zabývá právním prostředím institucí (kanceláří), které tyto dokumenty produkovaly. Studuje pravidla zhotovování úředních písemností a určuje postupy ověřování pravosti těchto písemností. Název vznikl z latinského termínu pro listinu - „diploma“, který je odvozen z řeckého slova δίπλωμα, označující zdvojenou písemnost). Toto označení vychází z formy listin, vydávaných římským senátem císařským nebo vysloužilým žoldnéřům - text byl psán na dvě a více navzájem spojených voskových destiček. Diplomatika nesmí být zaměňována s diplomacií, se kterou má společný jen původ slova.
rdf:langString
La diplomàtica és la ciència auxiliar de la investigació de la història que determina l'autenticitat o la falsedat dels documents de naturalesa jurídica produïts en qualsevol època. S'arriba a especialitzar segons tipus de documents, institució d'on procedeix, i època. La diplomàtica s'interessa per l'estudi d'aquells documents amb una natura i un valor jurídic, administratiu, historic, o testimonial, així com pel coneixement dels elements contextuals, formals i essencials que li confereixen un caràcter probatori i una força legal. A part d'aquests valors en els documents també pot ser valuós en sentit filològic, lingüístic, literari, judicial, econòmic, institucional, polític, religiós, històric, cultural, sigil·logràfic, arxivístic, etc., dels quals s'ocupa la diplomàtica. Ja des de l'època clàssica s'utilitzaven mètodes empírics per tal de provar l'autenticitat de documents i de còpies, com la carta partida. L'estudi sistemàtic i científic va començar amb la publicació del llibre De re diplomatica (llatí), el 1681 pel monjo Jean Mabillon (1632-1707), quan els seus superiors li van demanar estudiar l'autenticitat de documents merovingis del jesuïta . El 1992 s'utilitzà per primera vegada a l'àmbit de la diplomàtica un llenguatge de marques, concretament un Document Type Definition. Des d'aleshores, com el 2008, s'utilitzà la tecnologia dels llenguatges de marques per a la descripció de documents legals: s'utilitza i . L'arxivística utilitza la diplomàtica per a la "identificació, valoració, disposició, i descripció dels documents". Quan els documents legals estan encriptats s'empra la per a encriptar-los desencriptar-los: en el cas de la desencriptació s'utilitza la "imaginació, un sentit -crític dels mètodes historiográfics i les tècniques criptoanalítiques.
rdf:langString
Ne konfuzu kun Diplomatio. Diplomatiko aŭ diplomologio estas faka scienco centrita en la kritika analizo de dokumentoj – partikulare, sed ne ekskluzive, historiaj dokumentoj. Ĝi fokuziĝas al la konvencioj, protokoloj kaj formuloj kiuj estis uzitaj de dokumentokreantoj, kaj uzas tiujn por pliigi komprenon de la procezoj de dokumentokreado, de informotransigado, kaj de la rilatojn inter la faktoj kiujn la dokumentoj intencas registri kaj la realo. Tiu fako origine evoluis kiel ilo aŭ rimedo por studi kaj determini la aŭtentecon de oficialaj ĉartoj kaj diplomoj faritaj de reĝaj kaj papaj oficejoj. Poste oni konstatis ke multaj el la samaj subkuŝaj principoj povus esti aplikitaj al aliaj tipoj de oficialaj dokumentoj kaj leĝaj kaj juraj instrumentoj, al neoficialaj dokumentoj kiaj privataj leteroj, kaj pli ĵuse, al meta-datenoj de elektronikaj registroj. Diplomatiko estas unu el la helpaj historiaj sciencoj. Ĝi ne estu konfuzata kun sia frata fako paleografio. Fakte, ĝiaj teknikoj havas pli en komuno kun tiuj de la literaturaj fakoj de teksta kritiko kaj historia kritiko.
rdf:langString
Die Diplomatik (Urkundenlehre, von altgriechisch δίπλωμα díploma, deutsch ‚Gefaltetes‘, aus διπλώος diplóos ‚doppelt‘) ist eine der grundlegenden Disziplinen der historischen Hilfswissenschaften. Sie beschäftigt sich mit der Einteilung, den Merkmalen, der Ausstellung (beteiligte Personen, Geschäftsgang der Kanzleien, Hilfsmittel wie ), der Überlieferung, der Echtheit und dem historischen Wert von Rechtsurkunden. Forschungsschwerpunkte deutschsprachiger Forscher waren zunächst vorwiegend die europäischen Urkunden des Mittelalters und der Frühen Neuzeit. Es gibt aber auch eine umfangreiche Forschung über Tibetische, Mongolische, Osmanische oder Arabische Urkunden. Die Wissenschaftler, die sich mit diesem Forschungsgebiet befassen, werden als Diplomatiker bezeichnet.
rdf:langString
Diplomatics (in American English, and in most anglophone countries), or diplomatic (in British English), is a scholarly discipline centred on the critical analysis of documents: especially, historical documents. It focuses on the conventions, protocols and formulae that have been used by document creators, and uses these to increase understanding of the processes of document creation, of information transmission, and of the relationships between the facts which the documents purport to record and reality. The discipline originally evolved as a tool for studying and determining the authenticity of the official charters and diplomas issued by royal and papal chanceries. It was subsequently appreciated that many of the same underlying principles could be applied to other types of official document and legal instrument, to non-official documents such as private letters, and, most recently, to the metadata of electronic records. Diplomatics is one of the auxiliary sciences of history. It should not be confused with its sister-discipline of palaeography. In fact, its techniques have more in common with those of the literary disciplines of textual criticism and historical criticism.
rdf:langString
Diplomatika (Antzinako grezieraz δίπλωμαtik hitzatik eratorria, hots, bitan tolesturiko papera) ikerketa historikoaren diziplina laguntzailea da. Edozein garaitan sortutako dokumentu ofizialen edo diplomen izaera, egitura, sailkapena, balioa eta horien benetakotasuna edo faltsutasuna zehazteko helburua ere badu. Historiaz gain, bere ekarpenak lagungarriak dire ere beste hainbat diziplinatan, hala nola, Zuzenbidea, edo Filologia.. Era berean, hainbat espezialitate garatzen ditu, dokumentu-moten, jatorrizko erakundearen edo garaiaren arabera. Horretarako kontuan hartzen ditu, besteak beste, agiri horien idazkera, hots, paleografia, gaia, egitura, euskarri fisikoa, filigranak, tintak, zigiluak, sinadurak, hizkuntza eta klausulak. . Dagoeneko XV. mendetik jorratzen zen, Erdi Aroko monasterioetako eta Elizako dokumentuen azterketa kritikoaren bidez, askotan zalantzazko benetakotasun gutun eta diplomaz beteak baitziren horien agiritegiak. Hastapenetan erabakigarria izan zen Humanismoaren ekarpena eta iturrien azterketei emandako garrantzia. Beren eragina Erreformako eta Kontrarreformako historialariek jaso zuten, beren tesiak eta instituzioak defendatzeko. XVII. mendean dagoeneko sortua zen, Elizaren historiaren esparruan. Ildo horretatik, kritikari jesuitari erantzunez, Jean Mabillonek, Saint-Maur Kongregazioko beneditarrak, historialari frantsesa, 'De re diplomatica' (1681) liburua idatzi zuen eta lan horri esker Diplomatikaren sortzaile gisa hartua izan zen. Bertan, XIII eta XVI mendeen arteko eskuizkribuen adibideak kopiatu eta aztertzen zituen.. Denbora luzez, diplomatika diziplina elizgizonen lana izan zen neurri handi batean; Mendebaldeko Europan, Eliza Katoliko Erromatarraren dokumentuak izan ziren bere lehen aztergaia. XVII. eta XVIII. mendeetan erabilera zabala izan zuen jaurgoen-auzietan, Erdi Aroko dokumentuetan oinarrituta baitzeuden jabegoak eta ezbaian jartzen ziren jurisdikzioak iraultzeko helburuarekin. XIX. mendean bere bilakaera jarraitu zuen, argazkigintzak lagunduta, metodo historiko-kritikoaren, idazkeraren sailkapenaren eta sistematizazioaren azterlanaren eta sendotzearen testuinguruan..XX. mendearen bigarren erdian, diplomatikaren lan eremuak aurrera egin zuen, historia kulturalean eta idazketaren erabileren historian oinarrituz eta garaiko agiritegien dokumentuetara eraman ikerketa. Egun, jarduera euskarri elektronikoan produkzioaren egiazkotasuna aztertezean datza, sortzaileetatik hasita, diziplinaarteko ikerketaren bidez.
rdf:langString
La diplomática tiene por objetivo el estudio de los documentos diplomáticos, cualquiera que sea su autor, teniendo en cuenta sus caracteres extrínsecos e intrínsecos, es decir, el soporte, la escritura, el lenguaje, el formulismo y los demás elementos integrantes para formar juicio de su e interpretarlos debidamente. El nombre se tomó del primer libro en la materia, , de Jean Mabillon, publicado en París en 1681. Fue un estudioso benedictino quien empleó este término en su guía para la utilización de documentos oficiales como pruebas, lo cual era un recurso novedoso para la época. En la actualidad, la diplomática es una ciencia auxiliar de la historia. Una de las ramas propias es la , que estudia los documentos pontificios.
rdf:langString
La diplomatique (du grec ancien δίπλωμα / díplôma, passeport, papier plié en deux) est une science auxiliaire de l'histoire qui étudie la structure, la classification, la valeur, la tradition et l'authenticité des documents officiels (les « diplômes » au sens historique du terme).
rdf:langString
고문서학(古文書學, diplomatics)은 고문서의 분류, 의미, 등을 종합적으로 연구하는 학문이다. 특히 역사적 가치가 있는 문헌 자료 등을 대상으로 한다 고문서학과 고문자학 모두 오래된 문서를 대상으로 하는 학문이지만 그 학문적 연원은 구별된다. 고문서학이 주로 문서 자체의 형식 전반을 다루는 것임에 비해, 고문자학은 서체나 문체를 분석 대상으로 하는 것에서 출발했다.
rdf:langString
La diplomatica (derivante dal latino diploma, nel senso di lettera credenziale) è una disciplina nata nella seconda metà del secolo XVII che ha come oggetto di studio i concetti, le tecniche e le procedure per giudicare la genuinità giuridica o meno del documento medievale, sia nella sua dimensione pubblica sia in quella privata. Inizialmente vista come una scienza ausiliaria della storia, nel corso del XIX e XX secolo la diplomatica è diventata una scienza a sé stante, di aiuto nella ricerca storica.
rdf:langString
De oorkondeleer of diplomatiek is een hulpwetenschap van de geschiedschrijving die het ontstaan, de vorm en geschiedenis van oorkonden onderzoekt. Vooral het onderzoek naar de echtheid van oorkonden en het onderkennen van eventuele vervalsingen leidde in de 17e eeuw tot het ontstaan van deze discipline. Tegelijk met de oorkondeleer begon ook de moderne ontwikkeling van de bestudering van het oude schrift, de paleografie. Ook hulpwetenschappen als de chronologie (voor de wijze van datering en de vaststelling van de ouderdom) en de sfragistiek (zegelkunde) ondersteunen de beoefening van de oorkondeleer. Ook voor de archiefwetenschap is de oorkondeleer van belang.
rdf:langString
文書形式学(ぶんしょけいしきがく、英語:diplomatics)とは、法的効力を有する文書の伝来や形式を研究対象とする学問領域。なお、欧米には日本語でいう「古文書学」に正確に対応する学問概念がなく、欧米では「文書形式学」や「古書体学」として細分化して認識されている。
rdf:langString
Dyplomatyka (od gr. diplōma, a to z łac. diploma = podwójnie złożony) – nauka badająca dokumenty od strony krytyki naukowej, czyli określająca przydatność zachowanych dokumentów do badań historycznych. Pozwala m.in. wykryć falsyfikaty oraz ustalić procedury prawne i administracyjno-kancelaryjne stosowane przy powstawaniu dokumentów. Po raz pierwszy termin "dyplomatyka" na określenie nauki o dokumencie użył Jean Mabillon. Dyplomatyka bada zasady, według których w kancelariach powstawał dokument i stara się odkryć prawidłowości przemian form dokumentacji aktowej, a także samych kancelarii, traktowanych jako urzędy. Dyplomatyka, jako jedyna z nauk pomocniczych historii, stoi na pograniczu prawa. Podwaliny pod nowożytną dyplomatykę położył francuski zakonnik z opactwa St. Germain-du-Pres, Jean Mabillon – autor dzieła De re diplomatica libri VI (1681). Na początku XVIII wieku dyplomatyka stała się jednym z przedmiotów wykładanych na uniwersytetach.
rdf:langString
Diplomatik (på engelska "diplomatics", franska "diplomatique") är en vetenskaplig disciplin som innefattar det vetenskapliga studiet av historiska dokument, företrädesvis från medeltiden (medeltidsbrev). Ämnet utvecklades först som ett verktyg för att studera och bestämma äktheten hos olika ifrågasatta medeltidsbrev. Diplomatiken kan betraktas som en historisk hjälpvetenskap. Den innefattar alla olika aspekter av det vetenskapliga arbetet med urkunder. En viktig del är den formella indelningen av breven. Som diplomatikens fader räknas Jean Mabillon som 1681 utgav sitt verk De re diplomatica i sex böcker.
rdf:langString
Diplomática é uma disciplina voltada para o estudo das estruturas formais de documentos solenes, isto é, oriundos de atividade governamental ou notarial. A Diplomática é parente da arquivística, designada como tipologia documental; arquivística é sinônimo de arquivologia. À diplomática cabe a difícil tarefa de análise de autenticidade documental, com base em elementos formais, como o fundo paleográfico e a estrutura ou fórmula jurídica do documento. Sua origem pode ser remontada ao século XVII, embora a diplomática atualmente contribua em outros pontos essenciais da análise documental, tendo por fito principal a normatização de práticas de catalogação de espécies documentais.
rdf:langString
古代文献学(英語:Diplomatics),乃一门批判性分析和研究的文献的学科。这个文献特别指历史文献,但也不完全是。它聚焦于文献创建者所使用的公约,议定书和公式,并利用他们来增进文献创建、信息传递过程和文献记录和事实之间关系的理解。 这门学科最初为一门研究和确定英国皇家和梵蒂冈秘密档案馆签发的章程和文凭的真实性。之后,它被应用于其它类型的官方文件、法律文书和非公文文书如私人信件。最近,开始应用于对元数据的电子记录。 古代文献学是一种研究历史的辅助科学。它不应该被它的姊妹学科古文字学所混淆。事实上,它的技术有许多的共同点,如对文字考证和历史考证。 本笃会僧侶让·马比雍1681年的論文集,定出此字彙。
rdf:langString
Диплома́тика — вспомогательная историческая дисциплина, изучающая исторические акты (юридические документы). Диплома́тика исследует древнейшие документы дипломатического и юридического характера: грамоты, акты и тому подобные тексты и их оригиналы. Одна из её задач — отличать подложные акты от настоящих. Почти все древние народы имели письменные документы и хранили их в храмах или общественных зданиях. После падения Западной Римской империи документы стали употребляться реже; трактаты заключались в народных собраниях и сохранялись в памяти, с помощью символов и знаков. Одни духовные имели грамоты и составляли свидетельства на дары и приобретения, на займы, на получение доходов, отдачу в наём и пр. Светские люди многих их грамот не признавали; дело часто доходило до суда. Особенно много было споров в Германии в XVI в., когда спорили о подложности диплома кор. Дагоберта на аббатство св. Максима, о грамоте Людовика I монастырю Линдаусскому, об Оттоновых привилегиях г. Магдебургу и т. д. Эти споры, главным образом, и вызвали возникновение исторической критики документов-дипломов, или «дипломатической критики». Родоначальником дипломатики считается , который в своем сочинении «Censura diplomatis quod Ludovico imperatori fert acceptum connubium Lindaviense» (1672) впервые систематически указал правила определения подлинности документов, советуя обращать внимание на почерк, язык, формулы общих выражений и материал. Вторым шагом в развитии дипломатики стало сочинение бельгийского иезуита (англ.): «Propylaeum antiquarium circa veri ас falsi discrimen in vetustis membranis», помещённое во II томе «Acta sanctorum Aprilis» (1675) и предлагающее уже целую систему дипломатической критики. Так как Папеброх выражал сомнение в подлинности многих древних и важнейших документов бенедиктинцев, то бенедиктинский монах Мабильон написал ответ, в своём знаменитом произведении: «De re diplomatica» (1-е изд., Париж, 1681 г.; 2-е с допол., Париж, 1764 г.; 3-е, Неаполь, 1789 г.). Оно дало имя научной дисциплине и стало её главной основой. Мабильон подробно останавливается почти на всех вопросах, которые решает и современная дипломатика. Начав с деления и определения вида документов с древнейших времен и у всех европейских народов, он приводит образцы их, доказывает их достоверность, говорит о материале для письма, формах письма, стиле и т. д. После Мабильона в течение долгого времени развивались только отдельные части дипломатики. Так, англичанин (англ.) расширил формуловедение, открыл новый путь для науки «о печатях», а аббат Бессель, в «Chronikon Gotwinsi» (1732), изложил специальную дипломатику документов германских королей и императоров от Конрада I до Фридриха II и положил начало дипломатической географии Германии. Продолжателями его явились Гейман и , написавшие «Commentarii de re diplomatica imperii Germanici» (Нюрнберг, 1745—1753). Француз Монфокон прибавил греческое актоведение, а Шарпантье — знание тиронских нот; сюда же следует отнести собранные Барингом и Вальтером пробы букв и сокращения латинского письма. В Германии около середины XVIII столетия дипломатика вошла в число предметов университетского преподавания и с этой целью скомпилирована Экгардом (1742) и Иоахимом (1748). С более богатыми вспомогательными средствами, но в сущности также с точки зрения Мабильона, изложили дипломатику два бенедиктинца, (англ.) и (англ.), в труде «Nouveau traité de diplomatique» (Пар., 1750-1765). В 1750 году появилось сочинение Датина, Дюрана и Клемансо: «Art de vérifier les dates», в котором излагались основы исторической и дипломатической хронологии. После этого систематически пытались изменить дипломатику сперва Грубер (1783), потом Цинкернагель (1800) и Шенеман. Лучшей попыткой следует считать труд Шенемана, хотя и не оконченный: «Versuch eines vollständigen Systems der D.» (Гамб., 1800-1). С тех пор дипломатика, лишившаяся вследствие политических переворотов в Германии значительной части своего практического значения в решении вопросов права, не разрабатывалась более в общих сочинениях и учебниках, но зато её разработка успешно была направлена в другую сторону — в управление и пользование архивами, руководимое всё более и более научными принципами. К плодам этого изучения следует отнести многочисленные сборники грамот и актов, содействовавшие развитию исторической науки. Рядом с этим были подвинуты и отдельные ветви дипломатики, например, (Копп и др.), хронология (Корник), сфрагистика и геральдика (Мелли, Берндт и др.) и так далее. Продолжение интереса к дипломатике в Германии доказывается рядом журналов, напр.: «Archiv für die ältere deutsche Geschichtskunde», Герца; «Zeitschrift für Archivkünde»; «Diplomatic n. Geschichte», Гефера, Эргарда и Медема; «Zeitschrift für die Archive Deutschlands», Фридемана, и др. Русская историография не имеет по дипломатике вообще не только ни одного труда, но даже ни одной статьи; есть только несколько сочинений по отдельным частям дипломатики. Так, вопрос о бумаге разработан в труде Н. П. Лихачева: «Бумага и бумажные мельницы в России» (СПб., 1891); образцы филиграней на бумаге представлены Лаптевым («Опыт в старинной русской дипломатике», СПб., 1824) и Тромониным («Изъяснение знаков, видимых на бумаге», М., 1844); о сфрагистике писал Родзевич («О русской сфрагистике» — в «Вестнике арх. и истории», т. XI). Можно также найти несколько статей и заметок, касающихся дипломатики, в изданиях археографических комиссий и археологических обществ. При определении подлинности документов являются следующие вопросы: на чем они писались; чем, по какой форме, как и кем подписывались; где прикладывались печати, когда и где писались — или, другими словами, вопросы о материале, орудиях письма, способах письма, формах, подписях, печатях и времени. I. До XIV в. общеупотребительным материалом для письма был пергамент, назыв. у нас «мехом» или кожей. В Зап. Европе наряду с ним входила в употребление еще с XI в. бумага, проникшая на Русь, через ганзейцев и Новгород, в первой половине XIV в. (см. Бумага). II. В вопросах об орудиях и способах письма и о языке Д. ближе всего сталкивается с палеографией, которая обычно и даёт на них ответы. Пергаментные книги на Руси писались преимущественно в четвертку, реже в лист и восьмую долю; бумажные книги — чаще в лист и в два столбца. Заглавные и начальные буквы писались иногда красками и киноварью, а также покрывались золотом. Язык зап.-европейских важнейших и международных грамот — латинский до конца XVII в., затем французский. Акты менее важные и касающиеся отдельной местности, особенно в позднейшее время, писались на местном языке. III. Формы изложения документов мало различались, несмотря на разнообразие их видов. Обычно грамоты начинались с воззвания к Богу и объявления имени и титула пишущего или только последнего (без воззвания); далее следовало содержание грамоты. IV. Для удостоверения документов употреблялись подписи и печати. О почерке, подписи, печати русских грамот см. соотв. статью. В Византии и Западной Европе документы то подписывались императорами и королями, то помечались особыми знаками и монограммами и удостоверялись печатями и подписью канцлеров или других лиц. V. Вопрос о времени — самый важный. Многие древние грамоты не имеют обозначения времени. Для определения его, если его нельзя узнать из их содержания, прибегают к помощи палеографии, изучая почерки письма и язык, и затем к изучению водяных знаков или филиграней. Представляя или герб владельца, или нечто условное, последние всегда относились к одному или нескольким годам и давали, в общем, следующие указания: 1) формата бумаги, 2) ее сорта, 3) имени фабриканта, 4) названия места и 5) года выделки. Обычай делать филиграни, как доказал Брике, возник на Западе около конца XIII ст. и не был известен на Востоке. Древнейшие филиграни (водяные знаки) отличались простотой конструкции; впоследствии же было констатировано несколько тысяч их разновидностей. Как сама бумага впервые в Европе стала распространяться и выделываться в Италии, так и первые филиграни — итальянские, послужившие образцом для всех западно-европейских фабрикантов. Брике говорит, что итальянскую бумагу можно узнать по следующим наиболее типичным филиграням: 1) крыло птицы, пробитое стрелой; 2) ангел, держащий крест в руке; 3) бочонок; 4) шлем; 5) венок и 6) знамя. Наиболее типичные французские филиграни, отличающие французскую бумагу от других: 1) три лилии на геральдическом щите (XIV—XV вв.); 2) дельфин (XIV в.); 3) гербы городов (XV—XVI в.); 4) петух и 5) собака (XVI в.). В Германии собственная бумага только с XV в.; филиграни, отличающие ее: 1) свинья (XVI в.) и 2) гербы государства и городов. В Польше собственная бумага с половины XVI в. Филиграни, отличающие ее от других: 1) топор, 2) лилии и 3) шляхетские гербы. Голландские филиграни: 1) лев и 2) рог в геральдическом щите. На русских грамотах до XVIII века находим множество разнообразнейших филиграней, которыми стали пользоваться для определения времени грамот лишь недавно, когда на Западе вопрос о филигранях подвергся тщательной обработке; теперь по ним довольно точно можно определить приблизительное время наших древнейших бумаг, не имеющих хронологических дат. На бумаге русского производства наиболее употребительны филиграни: 1) двуглавый орел и 2) Георгий Победоносец.
rdf:langString
Дипломатика — спеціальна історична дисципліна, що вивчає надходження, форму, зміст, функціонування, історію створення тексту, архівну долю документа.
xsd:nonNegativeInteger
15133