Creditors (play)

rdf:langString Věřitelé

rdf:langString Věřitelé (Fordringsägere) je tragikomická jednoaktovka švédského dramatika Augusta Strindberga z roku 1888. Tiskem vyšla poprvé v dánském překladu v roce 1889, švédsky až o rok později v březnu. Věřitelé patří mezi trojici her ze Strindbergova raně naturalistického období konce osmdesátých let devatenáctého století, jejichž ústředním tématem je boj pohlaví - kromě Věřitelů sem spadají chronologicky předcházející Otec (Fadren; 1887) a Slečna Julie (Fröken Julie; 1888) a následující Tanec smrti I, II (Dödsdansen; 1900). Boj pohlaví (někdy uváděn jako boj mozků) označuje Strindbergovo specifické zobrazení vztahu mezi mužem a ženou jako nemilosrdný psychologický mocenský boj plný krajních podob lásky (zuřivých pudů, podezíravosti, sadismu, brutality, okouzlení, nenávisti, touhy po dominanci…) a s ním spojenou otevřenost v líčení intimních prožitků mezilidských vztahů. Morálně v těchto dramatech vítězí převážně muž, neboť žena je vyobrazena jako tvor ochromující mužskou sílu, potažmo celý patriarchální řád - tvor animální, nestálý, nerozhodný, neschopný samostatně myslet, nevěrný, který manipulací a psychologickou sugescí přivádí muže do záhuby. Těmito hrami se Strindberg stal jedním z hlavních průkopníků naturalistického dramatu. Jednoaktovka Věřitelé pojednává o manželském trojúhelníku, v němž hlavní úlohu hraje žárlivost ústředních postav. Nejdůsledněji ze všech zmiňovaných her se zde objevuje postava ženy-upíra, která z mužů doslova vysává život. Na rozdíl od dramat předchozích je však vampýrský motiv rozšířen i na mužskou postavu, a tak se na zhroucení nejslabšího článku trojúhelníku podílí ženský i mužský element.Do Věřitelů se promítá Strindbergova osobní krize, v níž vyústilo jeho první manželství s finskou herečkou Siri von Essenovou. Tuto krizi postupně reflektoval tím, že jí adresoval své hry jako tzv. varování. Hry , Otec, Slečna Julie a Věřitelé měli být příkladem špatných konců, které Siri čekají, pokud ho někdy opustí.Strindberg sám hru označil jako „…naturalistickou truchlohru pro tři osoby, stůl a dvě židle…“ Označení truchlohra však později sám změnil na tragikomedie.