Brachypelma

rdf:langString Brachypelma

rdf:langString Rod sklípkanů Brachypelma byl vytvořen v roce 1891 francouzským arachnologem Eugènem Simonem (30. dubna 1848 - 17. listopadu 1924) a zahrnoval nejprve jen jeden druh Brachypelma emilia, který byl doposud klasifikován jako Mygale emilia. O několik let později, v roce 1903, tento rod další významný arachnolog Pocock rozšířil o 4 další druhy, které sem přeřadil z rodu Eurypelma. Jednalo se o druhy B. albiceps, B. pallidum, B. smithi a B. vagans. V současnosti je do rodu Brachypelma řazeno 8 druhů, vyskytujících se v Mexiku a Střední Americe. Nedávná revize rodu pomocí nástrojů molekulární biologie ovšem naznačuje, že tento počet nemusí být konečný. Je pravděpodobné, že druhy B. smithi a B. annitha, které jsou si vzhledově velmi podobné, vlastně nejsou samostatné druhy, ale jen různé formy B.smithi. Další důkladné studie vedly k vyčlenění některých druhů do nového rodu Tliltocatl; konkrétně jde o T. albopilosum, T. epicureanum, T. kahlenbergi, T. sabulosum, T. schroederi, T. vagans a T. verdezi. Atraktivní vzhled sklípkanů tohoto rodu vedl v osmdesátých a devadesátých letech 20. století k prudce narůstajícímu zájmu chovatelů zejména v USA, Číně a v Evropě. Sklípkani byli do té doby místními obyvateli likvidováni na potkání, jejich nory byly často vypalovány. Když však místní zjistili, že se dají dobře zpeněžit, začali být ve velkých množstvích odchytáváni a prodáváni na místních tržištích a vyváženi do celého světa. To vedlo k poklesu jejich populací v některých oblastech a proto byl celý rod Brachypelma zařazen na seznam druhů chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (zkráceně CITES). Odchyt v přírodě byl sice omezen, ovšem zemědělci se opět vrátili k ničení nor a zabíjení sklípkanů v přírodě. Nepovolený odchyt a pašování z Mexika však údajně stále pokračuje. Tito sklípkani se v zajetí poměrně snadno rozmnožují, takže populace chované v zajetí jsou velké a stabilní. Časté a úspěšné odchovy vedly ke snížení cen sklípkanů a podstatné zlepšení jejich dostupnosti. Často však dochází k příbuzenskému křížení, které snižuje variabilitu chovaných jedinců a pravděpodobně povede k jejich degeneraci. Občas také dochází ke křížení blízce příbuzných druhů, někdy nevědomky, jindy záměrně, což genetickou variabilitu sklípkanů držených v chovech degraduje ještě více. Regulace CITES je proto často vnímána jako kontraproduktivní a nesmyslná, neboť sice brání vývozu a mezinárodnímu obchodu se sklípkany rodu Brachypelma, ale nechrání pavouky na původních lokalitách a zároveň výrazně omezuje možnosti chovatelů udržet variabilitu a čistotu genofondu. Toxicita Většina pavouků patří mezi aktivní lovce, kteří usmrcují nebo paralyzují svou kořist jedem produkovaným v jedových žlázách. Do těla kořisti je vypouštěn kanálky v drápcích chelicer. Pavoučí jedy jsou evolučně vyvinuty především pro lov kořisti vhodné velikosti, tzn. především jiných bezobratlých. Pro vyšší obratlovce a člověka tak nejsou životně nebezpečné, nehledě na to, že množství jedu produkované drobným pavoukem je velmi malé. Toto platí i pro sklípkany, u nichž je produkce jedu vzhledem k jejich velikosti pochopitelně větší. Přesto ani sklípkany rodu Brachypelma nepovažujeme za nebezpečné živočichy. Jejich kousnutí však může být dosti bolestivé a v některých případech může vést ke zdravotním komplikacím vyžadujícím zásah lékaře. Kousnutí bývá provázeno křečemi a otoky, které mohou přetrvávat v řádu dní až týdnů. Většina sklípkanů rodu Brachypelma jsou téměř neagresivní. Pokud se sklípkan cítí v nebezpečí, či má špatné podmínky pro život, ve většině případů vystřeluje chloupky nacházející se na jeho zadečku. Pokud však sklípkana dostatečně vyprovokujete je velmi malá šance že vás kousne. V jedu sklípkanů rodu Brachypelma byla identifikována celá řada toxinů, zahrnujících nízkomolekulární látky, peptidy a proteiny. Jednotlivé složky jedu mají odlišně funkce, jako např. paralýza, aktivace nebo inhibice iontových kanálů a receptorů. V pavoučím jedu bylo identifikována více než 500 bioaktivních peptidů s molekulovou hmotnou nižší než 10 kDa. V jedu B. albopilosum byl například nedávno identifikován neurotoxický peptid brachyin. Je tvořem 41 aminokyselinami a vykazuje silný toxický účinek na šváby. U pokusných myší vyvolává brachyin analgetické účinky. Je také omezeně schopen zastavovat dělení nádorových buněk v kultuře. Jiné peptidové toxiny izolované z jedu B. albiceps a B. smithi zase vykazovaly insekticidní aktivitu a způsobovaly nekrózu hmyzích buněk.